Abychom udělali pomyslnou tečku za vlnou pozornosti, kterou na sebe Norsko strhlo svými výsledky na nedávných olympijských hrách v Itálii, je třeba se zamyslet nad širším kontextem. Opakovaně se mluví o úspěšnosti norských sportovců, ale diskuze se díky nepochopení, zejména společenských poměrů v Norsku, vždy stočí úplně jiným směrem. Podstata úspěchu je založena na nastavení celé společnosti. Jako jsou děti zrcadlem svých rodičů, tak sport je obrazem celé společnosti. Zde se hodí parafrázovat Komenského: „Žádnému jedinci se nebude dařit dobře, nebude-li se dařit celku.“ V Česku lidé strašně rychle naskočí na myšlenkovou vlnu: v Norsku mají sníh, mají tam podmínky, mají peníze. Tyto argumenty jsou strašně laciné, ale nám v Česku stačí jenom toto ujištění a raději tady budeme mít takový to naše „teplo a smrádek“.

Norsko bylo až do 70. let 19. století jednou z chudších zemí Evropy. Díky nerostnému bohatství, zejména ropy, se však vyšvihlo mezi nejbohatší země světa. Než se dostaneme ke sportu, je potřeba pochopit určité souvislosti, které formují norský národ. Díky přírodnímu reliéfu byly dříve některé oblasti v podstatě odříznuté a dostupnost jednotlivých oblastí se zjednodušila zejména díky letecké dopravě a obrovským investicím do silniční infrastruktury, která je typická tunely a mosty. Společensky Norsko vystihuje silné komunitní soužití, friluftsliv a důsledné dodržování psaných i nepsaných pravidel. První velký „šok“ jsem zažil při Erasmu, kdy jsme profesory oslovovali jejich jmény. Nikdy jsem ani náznakem nezaznamenal snahu nějakého povyšování z jejich strany. Celkový akcent na diskusi a společnou shodu se pak prolíná celkovou úrovní demokracie s plusy i minusy. Obrovskou míru otevřenosti, nápomocnosti a péče jsem pak vnímal i dále z trenérské pozice. Zkušenost je nepřenositelná a ne všechno lze vyargumentovat na základě různých dat a analýz. Nejdůležitějším faktorem je celkové nastavení společnosti, a teď si přiblížíme fungování „systému“.

Předškolní a školní systém jako základ

‍Děti v Norsku začínají navštěvovat školku již od jednoho roku. To, co je v ČR lesní školka, je v Norsku v podstatě normální školka, což píšu s určitou mírou nadsázky. Ve třídě pro mladší děti do tří let je pouze 12 dětí, o které se starají 4 pedagogové. Ve třídě pro starší děti je 18 dětí v péči 3 pedagogů. U mladších dětí bývají většinou ženy, ale u starších jsou i muži. O děti se často starají také absolventi středních škol, kteří si dávají volný rok, anebo si takto přivydělávají před nástupem na vojenskou službu, která je „povinná“, ale týká se zejména těch, kteří jsou ve stoprocentní kondici a mají vysokou motivaci roční službu absolvovat.Děti pak v šesti letech nastupují na základní školu, která trvá sedm let. Těchto sedm let je koncipováno jako pozvolný přechod bez tlaku na výkon. Na základní škole se nikam nespěchá a cílí se zejména na základní dovednosti a kompetence. Dále následují tři roky jakoby nadstavby základní školy a povinná školní docházka je zakončena třemi roky na střední škole. Většina školek i základních škol je spíše menších a skromnějších. Zásadní jsou první roky ve školce a na základní škole. Ve školce děti tráví hodně času venku, kde si přirozenou cestou osvojí řadu dovedností, které mohou dále rozvíjet na základní škole.Zároveň je hodně družin navázaných na sportovní kluby, které v určitých blocích s dětmi sportují (to nemusí platit všude, mluvím zejména z vlastní zkušenosti).

Norský model: zábava teď, výkon potom

Norský model se nesoustředí pouze na momentální špičkové výkony, ale především na udržitelnost sportu a aktivního životního stylu v celé populaci. Pokud má země širokou základnu aktivních dětí a mládeže, je mnohem pravděpodobnější, že se podaří vychovat špičkové sportovce, byť to není primárním cílem. Zároveň je však vidět, že Norský sportovní svaz (NIF – Norges idrettsforbund) sleduje celospolečenské trendy a stále se snaží udržet vysokou procentuální účast dětí ve sportu a apelovat na pohybovou zdatnost celé populace.

V rámci NIF platí "Práva dětí ve sportu", což je v celém kontextu zásadní dokument, který chrání děti před tlakem na výkon a dává všem stejná práva na účast ve sportu. V souvislosti s Norskem je pak často zmiňován zákaz zveřejňování výsledků u norských dětí do 12 let a odměňování za účast. U malých dětí je snahou, aby se zbytečně brzy neporovnávaly. Medaile za účast v Norsku však nejsou o odměňování bez úsilí. Jsou o ocenění snahy, zapojení a osobního pokroku dítěte. Nepočítání skóre v raném věku není potlačením soutěživosti, ale spíše přesměrováním pozornosti na samotnou hru, rozvoj dovedností a fair play. V kontextu norské filozofie a mentality je tento přístup naprosto funkční a bez problémů. Je ale pravdou, že některé prvky z Norska se do českého prostředí zatím ani nesnažíme zavádět, jelikož by pravděpodobně nebyly správně pochopeny.

Norsko – sport, kluby, finance

Celé to je v podstatě jednoduché. Děti mají hodně přirozeného pohybu ve školkách a pak dále rodiny tráví volný čas také aktivním pohybem – výlety a túry či sportem. Děti nemají na školách víc tělocviku, ale mají víc pohybu díky projektovému vyučování, kluby často spolupracují s družinami. Na druhou stranu vybavenost na norských školách v obecné rovině není nijak výjimečná, navíc většina škol nemá přístup k venkovním hřištím, jaká vídáme takřka u každé školy v ČR. V Norsku děti tráví mnohem více času venku o přestávkách, během vyučování. Díky tomu získávají přirozenou odolnost/výdrž, obranyschopnost a zdatnost.

Infrastruktura, rodiče a financování: Klíčové faktory úspěchu

O podmínkách se hodně mluví, což nelze rozporovat. Jako severní stát mají přirozeně lepší podmínky, ale nebýt rozsáhlé infrastruktury s umělým zasněžováním, zejména kolem Osla, kde je velká koncentrace sportovních oddílů, a stavby multisportovních hal a stadionů, bylo by mnohem těžší rekrutovat sportovce. Nelze opomenout ani rodičovské "brigády", které jsou nedílnou součástí fungování sportovních klubů. Rodiče hrají centrální úlohu v celém sportovním systému. Jsou to rodiče, kteří jsou dobrovolnými funkcionáři a často i v pozici rodičovských trenérů bez nároku na honorář, byť v tomto směru se přistupuje k určité míře profesionalizace.

Financování sportu je pak také bráno jako zásadní faktor. Rodiče jsou ti, kteří vesměs táhnou financování dětského sportu. Státní podpora se týká až reprezentantů. Nicméně benefitem je právě zmíněná infrastruktura a efektivní propojení činnosti jednotlivých organizací od sportovních svazů přes Olympiatoppen (Norský olympijský tréninkový systém) a NIF se sportovními kluby. Mládežnické oddíly nemají žádnou paušální podporu na činnost, je zde možnost žádat o podporu na různé pomůcky či projekty a část příjmu mají oddíly možnost získat v rámci sázení (Norsk tipping). Míra státní podpory se následně zvyšuje pro dospělé závodníky v rámci sportovních stipendií v rámci Olympiatoppenu.