Přehodnocení role soutěžení a závodění v dětském věku v ČR
V dětském věku je klíčové probudit a udržet trvalou chuť k pohybu a sportu. Samotná aktivita by měla děti přirozeně přitahovat, přičemž podpora rodičů je samozřejmostí a jejich role v tomto procesu je nezastupitelná. To však neznamená, že by sport automaticky musel být provozován závodně. Jedním z největších problémů českého sportovního systému je, že sportovní oddíly, ať už přímo či nepřímo, k závodění děti a mládež tlačí. Přílišná orientace na výkon je u dětí a mládeže dlouhodobě kritizována, ale nehledě na řadu proklamací se nic systémového neděje. Ačkoli někteří mohou argumentovat, že určité sporty vyžadují brzkou specializaci, stále více studií ukazuje, že jde spíše o setrvačnost a neochotu zainteresovaných stran k zavádění takových změn, které by měly vliv nejen na počet sportující populace, ale v neposlední řadě také na zdraví.
Pohled do zahraničí nabízí cenné srovnání a inspiraci pro Českou republiku.
Dánsko: V Dánsku je 80 % dětí registrováno ve sportovních klubech. Tento vysoký podíl dětí zapojených do sportu je často připisován přístupu, který klade důraz na účast a zábavu, nikoli primárně na výkon. To vede k větší diverzifikaci sportovních aktivit a menšímu tlaku na ranou specializaci. Island: Island je často citován jako příklad úspěšné strategie v boji proti užívání alkoholu a drog u mladistvých. Díky masivním investicím do volnočasových aktivit a dostupnosti venkovních sportovišť se jim podařilo výrazně snížit podíl mládeže užívající alkohol a tabák. Například klesl podíl 15-16 letých, kteří pili alkohol, z 42 % v roce 1998 na pouhých 5 % v roce 2014. To ukazuje, že smysluplné trávení volného času je klíčové pro celkový rozvoj a prevenci rizikového chování. Norsko: V Norsku mají velice nízké procento ukončování sportovní činnosti mládeže při přechodu na střední školu. To je významný problém v mnoha zemích, včetně ČR, kde dochází k "odlivu" talentů i rekreačních sportovců. Podle Norského olympijského a paralympijského výboru a sportovní federace (NIF) si sport udržuje aktivně 70-80 % mladých lidí ve věku 16-19 let. Jedním z faktorů je kombinace mladých trenérů (často ještě studentů středních škol), kteří se starají o mladší svěřence a nevýkonnostního sportu. I když tento model má své výhody i nevýhody, přináší ovoce v podobě dlouhodobé angažovanosti dětí ve sportu.
Mnozí se domnívají, že děti potřebují být zocelovány závoděním a soutěžením. Ať už to nazveme jakkoli láska ke sportu či emoční vazba, klíčové je, aby děti chtěly samy. Do určitého věku se vše děje v režii rodičů, kteří často slepě důvěřují sportovnímu systému, kde je nejdůležitější sbírat medaile a poháry. Dětské závodění je skvělá věc, ale podle mého názoru není nutné zbytečně vyzdvihovat nejúspěšnější děti vyhlašováním nejlepších, upřednostňovat např. pohárový závod na místo času s prarodiči či výletu po okolí. Rok má 365 dní a dle mého názoru je to o určitém time managementu, nabídnout dětem/mládeži variabilní program, aby nedošlo k přesycení závodní aktivitou. Spíš bych viděl mnohem prospěšnější vytváření určitého hladu po vítězství, který je mnohem důležitější u starších sportovců než na úrovni lízátkových závodu či mistrovství náctiletých sportovců. Ti nejlepší kvůli vyhlašování neskončí, ale ty z druhého konce závodního pole to spíš přestane bavit a mohou ztratit motivaci k pokračování ve sportu. Můj osobní názor je silně ovlivněn působením v Norsku, kde jsem mohl pozorovat, jak se vyvíjela motivace dětí k závodění. Důležité bylo, že jsme se vůbec nestresovali závodní činností. Závodění je zkrátka přirozená součást, s akcentem na samotný závod bez orientace na výsledek a individuální prožitek. V individuálních sportech je do 12 let tato činnost dost závislá na rodičích – od přihlašování, přes dopravu, až po samotnou účast. Navíc se v Norsku do 12 let ani nezveřejňují výsledky. V ČR jsme si zvykli, že většinu odpovědnosti přebírá klub, což často vede k tlaku na výkon a zanedbávání individuální radosti z pohybu.
Pokud je v českém sportovním systému něco vyloženě špatně, pak jsou to mistrovské soutěže v mládežnickém věku. Trenéři, rodiče a v neposlední řadě i samotný mladý sportovec snadno podlehnou tlaku o své výjimečnosti. Dopad rané specializace a tlaku na výkon může mít negativní důsledky na psychické i fyzické zdraví dětí, včetně zvýšeného rizika vyhoření a zranění. Děti, které se specializují v jednom sportu před pubertou, mají až o 70-80 % vyšší riziko zranění souvisejících s přetížením ve srovnání s těmi, kteří se věnují více sportům.
Změna celkové filozofie sportovní přípravy v ČR je nutná, pokud chceme, aby sportovalo co největší procento populace a mladí sportovci tak strávili život ve zdraví. Pokud by se podařila tato první transformace, věřím, že pak bude ČR i úspěšnější ve vrcholovém sportu. Systém sportovně talentované mládeže od sportovních středisek, přes sportovní centra i sportovní gymnázia zkrátka úspěšný není.
V kontextu činnosti KST Academy jdeme cestou, která akcentuje následující:
Zrušení vyhlašování vítězů v nejmladších kategoriích. Místo toho se zaměřujeme na účast, snahu a individuální zlepšení. Každý by měl být odměněn za účast, např. malou pamětní medailí. Prioritizace radosti a pohybu: Věk do 10-12 let by měl být zaměřen výhradně na rozvoj všestrannosti, koordinace a chuti k pohybu. Oddálení mistrovských soutěží: Mistrovské soutěže a tlak na výkon by měly začít nejdříve ve starším žákovském věku (ca od 14-15 let), kdy jsou děti psychicky i fyzicky lépe připraveny a postupně se narovnávají rozdíly v kalendářním vs biologickém věku. Snažíme se, aby se děti věnovaly více sportům, a to alespoň do věku 15-16 let. To vede k lepšímu motorickému rozvoji a snížení rizika vyhoření. Podporou všestrannosti se rozšiřuje základna dětí se vztahem ke sportu, což je prospěšné pro celou společnost. Alfou & omegou jsou trenéři, kteří rozumí dětské psychologii a pedagogice. Trenéři by měli být vzděláváni v tom, jak pracovat s dětskou motivací, a jak správně nastavit očekávání, aby nedocházelo ke zbytečnému tlaku. Snažíme se aktivně informovat rodiče o negativních dopadech přehnaného tlaku a rané specializace, a naopak zdůrazňujeme výhody dlouhodobého, zdravého přístupu ke sportu. Využíváme know-how ze Skandinávie zejména z Norska, které jsme načerpali za 11 let působení v tamějších klubech. Spolupracujeme s městem na zlepšení dostupnosti veřejných sportovišť: Stejně jako na Islandu, masivní investice do venkovních hřišť, sportovních ploch a veřejně přístupných zařízení, která podpoří spontánní pohyb a volnočasové aktivity dětí bez nutnosti organizovaných tréninků. Našim závazkem do dalších let je snaha o zajištění financí formou stipendia, aby sportovní aktivity byly dostupné pro všechny sociální vrstvy.
Změna přístupu k dětskému sportu v ČR, od tlaku na výkon k podpoře radosti z pohybu a dlouhodobé motivace, je klíčová pro zdravý vývoj budoucích generací a pro udržení jejich vztahu ke sportu po celý život. Inspirace ze severských zemí ukazuje, že to je cesta, která se vyplácí.
