Vše začalo v Trutnově, kde jsem se narodila, vyrůstala a začala tam hrát basketbal. V místním klubu jsem prošla všemi mládežnickými kategoriemi, než jsem se v 15 letech na 3 roky odstěhovala do jihočeských Strakonic, kde jsem kromě dorostenek nastupovala i za extraligový tým žen. To už mi bylo jasný, že je pro mě basket víc než jen zábavný sport. Věnovala jsem mu pak veškerý volný čas. Podle taťky jsem si měla alespoň někdy vyrazit s kamarády a odreagovat se, mamka by zas byla radši, kdybych každý týden pravidelně neškemrala o omluvenku z ranní výuky, abych mohla jít na dopolední trénink. No neposlouchala jsem ani jednoho. Jenže já snila o tom, že mě basket jednou bude živit. A hledala jsem způsob, jak se co nejvíc neustále zlepšovat.
První variantou bylo na všechno se vykašlat a soustředit se jen na basket. To tenkrát u mamky bylo s okamžitou platností zamítnuto, nesvolil ani taťka, ačkoliv jsem dodnes přesvědčená, že to zas za tolik debilní nápad nepovažoval. Jen tušil, že si to sám u mamky prostě neobhájí. Já sama se školou problém neměla, vlastně mě i celkem bavila. Holt jen ne tolik jako házení oranžové kuličky do kovového kruhu. Tomu se prostě nic nevyrovnalo. Nicméně jsem věděla, že basket bude jen dočasným zaměstnáním a věčně ho hrát nemůžu. Dobrý, tak do školy chodit budu. A co teda dál? Tak zkusíme Ameriku.
Žádná jiná země totiž nekombinuje sport a vzdělání tak dobře, jako Spojené státy. Univerzitní soutěž, která nese název NCAA Divison I, se pyšní skvělou kvalitou. Závěrečný turnaj čtyřiašedesáti nejlepších týmů, které bojují o národní titul, pravidelně v březnu sledují miliony lidí. Liga ročně vyprodukuje několik hvězd, které jsou draftovány do WNBA – nejlepší ligy světa. Na čem mi ale záleželo nejvíc bylo zázemí. Školy se totiž pyšní moderními arénami a tréninkovými komplexy. Součástí je posilovna, inovativní tréninkové pomůcky, regenerace. Každý tým má kromě hlavního trenéra ještě minimálně tři asistenty, kteří se hráčkám mohou neustále věnovat. Věděla jsem, že to je přesně pro mě. Když mi bylo 12, dostala jsem šanci poprvé se do USA podívat a vypravit se s taťkou na basketbalový kemp na jedné z univerzit. Tamní prostředí pro mě bylo jako z úplně jiného světa. Oproti tomu, na co jsem byla zvyklá z domova, na mě vše působilo jako z říše divů. Ale věděla jsem, že to je ono.
A tak jsem o pět let později začala posílat e-maily se svým basketbalovým profilem nejrůznějším školám a registrovala jsem se v databázích, kam měli přístup univerzitní trenéři hledající hráčky. Do toho jsem se učila na testy SAT, které v Americe slouží jako přijímačky. Každá škola má nastavený minimální počet bodů, na který musíte dosáhnout, aby vás vzali. Nakonec se našlo několik univerzitních týmů, které mi nabídly plné basketbalové stipendium. Bez něj by to jinak fakt nešlo. Kromě toho, že to značí, že vás trenéři do týmu opravdu chtějí, to také znamená pokrytí veškerých finančácích nákladů. Hrazené je školné, učebnice, ubytování a jídlo. Do toho vám škola poskytne veškeré sportovní vybavení i týmové volnočasové oblečení. Navíc dostáváte ještě měsíční kapesné. Jediné, co si musíte zaplatit, jsou letenky.
Na začátku čtvrťáku na střední, po pár týdnech rozhodování, padla volba na North Dakota State University. Tedy školu čítající zhruba 12 tisíc studentů a ležící ve městě Fargo v Severní Dakotě. Že nevíte, kde to je? Nevadí, to se mi stává celkem často. Však i naši byli na poprvé takoví jakože „Seš si jistá?“. Nutno ale říct, že mi do vybírání nekecali. Chtěli, abych se rozhodla podle toho, kde mám pocit, že mi bude nejlíp. A NDSU splňovala všechna moje kritéria. Trenéři mi neustále volali a psali, aby mi dokázali, že jim na mě záleží a že budu pro tým důležitá. Škola měla nádhernou novou tréninkovou halu i hrací arénu, do které měly hráčky přístup 24/7. Součástí budovy byla i posilovna a naše šatna, ve které nechyběla lednice, televize a gauč. Škola měla výbornou akademickou pověst a nabízela obor, který jsem chtěla studovat. Co na tom, že další nejbližší velké město je tři hodiny cesty autem, v zimě je tam -30 °C a krav je tam pomalu stejný počet jako lidí. Tam jdu!
A tak jsem strávila čtyři roky nošením bílé, žluté a zelené a reprezentováním NDSU. A považuju to za nejlepší léta mého života. Po basketbalové i akademické stránce mi to dalo ještě mnohem víc, než jsem si kdy uměla představit. Do haly jsem mohla kdykoliv a trénovala jsem jak sama, tak s trenéry. Ze školy jsem se nemusela omlouvat, protože celý systém je propojený a nastavený tak, abyste stíhali obojí. Pokud jsme měli v týdnu venkovní zápas, kvůli kterému jsem nemohla na přednášku, stačilo učiteli dát oficiální omluvenku od týmu. Profesoři ji musí akceptovat a neexistuje, že by vás kvůli absenci například vyhodili z předmětu. Ještě je ale nutné podotknout, že studium je i v prestižní NCAA na prvním místě. Nemáš dobré známky a adekvátní průměr? Nehraješ. Soutěž má nastavenou univerzální hranici průměru, pod kterou sportovci nesmí klesnout. Jakmile se tak stane, hráč je suspendován z veškerých týmových aktivit. Každý sportovec má taky svého osobního akademického poradce, který kontroluje, že hráč vše zvládá, má dobré známky, splňuje veškeré požadavky a směřuje k promoci.
Právě to se mi na americkém systému líbilo. Propojení obou světů. Žádný stres z toho, že zmeškám kvůli basketu třeba test a učitel mi nedovolí napsat si ho jindy. Žádné kontrolování počtu absencí a starostí, že překročím limit. Tréninky byly časově tak, aby je každý stíhal se školou. A když jsme byly pryč kvůli zápasu či cestování na něj, nikdo vám nemohl nic říct. Komunikace probíhala na skvělé úrovni. Nemalý počet učitelů navíc svým univerzitním týmům fandí a na domácí zápasy se chodí dívat. A tak mají pro sportovce pochopení. Osobně mi vyhovoval i styl výuky. V Americe nejsou žádné ústní zkoušky na konci semestru. Testy, úkoly a projekty se dělají průběžně, Američané hodně kladou důraz na kritické myšlení, umění obhájit si vlastní názor i nápady nebo schopnost pracovat v malých skupinách. Už na bakaláři je v drtivé většině oborů povinná stáž. Učíte se tak hodně průběžně a také praxí. Skvělé navíc je, že jestli máte zájem o magisterské studium, nemusíte si nutně vybrat navazující obor. Já vystudovala žurnalistiku, ale magisterský titul mám z krizového managmentu. Dva naprosto odlišné obory, které mi ale výrazně rozšířily životní obzory.
Po své zkušenosti můžu říct, že vydat se americkou cestou bylo jedno z nejlepších rozhodnutí mého života. Hrála jsem basket na špičkové úrovni, vyrostla po basketbalové i lidské stránce. Zdokonalila se v angličtině. Procestovala USA. Poznala novou kulturu. Vystudovala jsem vysokou školu a poznala lidi, kteří dodnes patří mezi mé nejbližší kamarády a každé léto se za nimi s radostí vracím. Nenechte se zmást – jednoduchý to vždycky nebylo. Slziček za ty čtyři roky padlo dost. Bylo občas náročné být daleko od domova a zvládat sedmihodinový časový rozdíl. Nejste doma na Vánoce, ani žádný jiný svátky. Jsou dny, které trávíte fakt jen ve třídě nebo v hale a odpočinek zní jako sprosté slovo. Ale celkově to za to stojí. Kdokoliv tuhle cestu alespoň jen trochu zvažujete, moje rada zní – zkuste to. Jděte do toho. Vyzkoušejte něco nového. Při nejhorším se po prváku sbalíte a odjedete zpátky domů. A co. Ale jestli to nezkusíte, už se nikdy nedozvíte, jaké to celé mohlo být a kam vás to mohlo dostat. Já basket už pátým rokem hraju na profi úrovni a díky škole vím, že se neztratím ani po sportovní kariéře. I po čtyřech letech od ukončení studia na svou americkou štaci vzpomínám s úsměvem a radostí. A každý rok se moc těším, až se zas na nějakou dobu do Farga vrátím. Akorát už do Severní Dakoty jezdím jen v létě, když je tam hezky a neklepu se venku jak ratlík.
